O čekání

21. prosince 2017 v 23:05 | Verunka |  Články
Už se to blíží. My děti to dokážeme móc dobře vycítit. I když venku není žádný sníh a z rádia nehrajou zrovna koledy. Rodiče jsou totiž najednou hrozně tajemný, pořád vyhrožujou, že když budeme zlobit, nic nedostaneme. Skříně, které šly kdykoliv bez problémů otevřít, jsou pro nás najednou neprodyšně uzavřeny a když se zeptáte proč? Asi zrezly panty. Jinými slovy, nebuď zvědavá, sic budeš brzo stará! Ale ono by nebylo od věci, mít pár let navrch...


Asi jste pochopili, že tu mluvím o těch VÁNOCÍCH, ne? Mimochodem, taky Vás po dlouhé době zdravím a doufám, že se máte skvěle. Minimálně stejně, jako se mám já. A já si teda žiju! A moc se těším na Vánoce. U nás ve školce už 2 týdny nic jiného neřešíme. Měli jsme k tomu i besídku. Snad někdy příště, jedním slovem nádhera! Taky jsem napsala spoustu dopisů Ježíškovi, to je ten pán z Božího Daru. Jezdíme tam hlavně v létě a šlapeme ty jeho okruhy. Pěkná makačka, uff.


Obrázky vyvedené mojí rukou doplnila dle mých instrukcí moje maminka, jelikož já ještě jaksi moc dobře psát neumím. Tedy písmenka znám téměř všechna, ale princip jejich řazení mi stále uniká. Doufám, že Ježíšek pochopí, po čem mé srdce touží. Chtěla jsem přimalovat i něco pro mého brášku Vítka, ale ten, ať se snažil a houkal a bublal sebevíc, nevylezlo z něj, co by si vlastně přál pod stromeček. Snad auto? Nebo vláček? Kdo ví.


Já se tak moc těším, že to asi do toho Štědrého dne nevydržím. Kdy už to bude? Vždyť mám téměř celý adventní kalendář vyjedený. Umím bez chyb počítat jen do deseti, stačí to? Rodiče mě straší, že s každým mým zlobením zmizí jeden dárek. Dokonce mluvili o nějaké paní Pubertě, ale snad je na ní prý ještě moc brzy. Jsem hrozně zmatená a vyděšená. Já nechci zlobit, myslím to dobře, jenže pak se to všechno nějak zvrtne. Ježíšku, honem mi něco přines, než to nadobro všechno zmizí. Díky!

ŠŤASTNÉ A VESELÉ VÁNOCE VŠEM!!!
 

Raport z oslavy

26. října 2017 v 8:00 | Verunka |  Články
O víkendu mě postihlo neskonalé štěstí. Oslavila jsem 5. narozeniny a ráda bych se s Vámi o trochu toho štěstíčka podělila. Já vím, že to leze nahoru pomalu, jak teplota po tuhé zimě. Řeknete si, pchá, teprve pět let, ta z toho ještě nemá rozum. Ale pro mě to je první uzavřená pětiletka. První kulaťoučké výročí. Čas bilancovat. Tak třeba takový Mozart v mém věku již pilně komponoval a já zatím jenom tupě funím do píšťaly. Ale to by se snad mělo brzy změnit.

Vzbudit brášku, sic všechno zaspí. Spánek ovšem jen předstírá, neřád jeden!
Slavnostní okamžik. Mocným fukem zháším dort do poslední svíce. Hasiči jsou odvoláni.

Pojďme zpátky k oslavičce. Ještě mě z těch bublin trochu třeští hlava. Ale kamery toho naštěstí mnoho nenatočily, vzniklo jen pár momentek, které ostatně vidíte okolo. Žádné skandální záběry nevznikly, poprali jsme se s tím s důstojností nám vlastní.

Francin z Kouzelné školky si bezelstně hoví na marcipánovém pažitu, aby byl v zápětí zasažen ostrým břitem a přetnut vejpůl. Dortík byl vůbec velká delikatesa, jenom se po něm zaprášilo. František též, lepšího panáčka jsem nejedla.

Jako obyčejně se jedlo, pilo, bylo veselo a rozbalovaly se dárky. Že jich zase bylo, všem moc a moc děkuji! Sama dobře vím, jak je těžké vybrat dárek, který by se líbil a zároveň nezruinoval rozpočet dárce. Ale ruku na srdce, trochu jsem postrádala činčilu, jízdní kolo a kuchyňku pro panenky. Kde jsou?

Konečně psíček. Tak moc jsem si ho přála! Ruce, nohy jako strunky, místo očí fotobuňky. A jeho jméno je... Hubert?
Plosím, pšidat doltíček, mňam. Doblůtka.

No ještě že tu máme za chvíli Vánoce a potom 6. narozeniny a pak zase Vánoce a 7. narozeniny a dál a dál. Život je geniálně jednoduchý, když se stále opakuje. Opakování je matka moudrosti a pan Soudný je otec soudnosti. Mějte se krásně a čtěte si básně... Zdraví Veru, t.č. 5 let

Ufff. Byl to mazec. Jsem na dlouhou dobu společensky vyčerpaná. Ještě poklidit, vyvenčit psíčka, poskytnout pár rozhovorů do bulvárních plátků, umýt se a do hafan. Teda do hajan!

Velký den

22. října 2017 v 8:00 | Rodiče |  Videa
Milá Verunko,

dnes je to na chlup neuvěřitelných pět let, co si se vyklubala na svět, v jedné hezké porodnici u řeky Vltavy. Přejeme ti tedy popáté všechno nejlepší k narozeninám, ty naše krásná, šikovná a hodná holčičko!

A jelikož tvoje pověst a sláva přesahuje hranice našeho pozemského světa, vědí o tobě dokonce už i v pohádkové říši. Natočili video gratulaci, kterou zasílají...


 


Cu+Sn=???

2. října 2017 v 8:00 | Verunka |  Články
Tak teda prrrr! Původně zde měl dostat prostor můj bráška Vítek, ale množí se spekulace, zkrátka zaslechla jsem nějakou šeptandu, no prostě říká se, že jak je to jako s tou mojí známostí, s Péťou v bronzu. Že je to prej holej nesmysl. Tak to teda není!


Péťa opravdu existuje. A je to hrozně milý chlapec. Pravda, trochu chladný, to víte - bronz (Cu+Sn). Ale myslí to se mnou upřímně. A to se počítá. Jenomže já vím, odkud vítr fouká. Je v tom ta ségra! Chce nám to zkazit a šíří bludy úřední obludy. Nemůže přenést přes srdce, že jsem mladá, krásná a chytrá. Ale já se Petříčka nevzdám, budu za něj klidně bojovat!


Mám zkrátka trochu pech. Jako tuhle, potkala jsem jednu slavnou dvojici a taky mi to nikdo nevěřil. Šimon s Garfuňkelem, znáte? Prej jestli se se mnou můžou vyfotit, tak říkám, že jo. Hledali v Praze nějakej most či co, myslím přes rozbouřený vody. (Tak nevím, že by Vltava?) Mluvili sice "englicky", ale já jim docela rozuměla. Pokud někdo pochybuje, tak mrkejte na drát, mám fotečku jako důkaz!


Taky jsem pěkně načuřená, protože někdo "kompetentní" rozhodnul, že volby budou akorát před mými narozeninami. Chystala jsem supr oslavičku, ale všichni budou asi pěkně vyšťavený z toho, komu dají svůj hlas. Tož si sedneme s tatkou, mamkou a s Víťasem a urobime si to kurňa po našem, jen v kruhu rodinném... Tak good luck a volte Mažňáka! Smějící se


Konec velkých prázdnin

18. září 2017 v 8:00 | Verunka |  Články
Tak a máme po prázdninách, paní Müllerová! No, on už to bude skoro měsíc, ale já se zase tak často k počítači nedostanu a taky mi to chvilku trvá, než něco napíšu. Tak buďte prosím lehce shovívaví. Děkuji.

Čekáme na tátu. Kde, to se raději ani neptejte. Ostatně, je to tam napsané...

Jó prázdniny. Může mi někdo z vás vysvětlit, proč hezké věci tak rychle utečou a ty nepříjemné se vlečou jako týden před výplatou? A aby toho nebylo málo, měla jsem prázdniny jenom poloviční, jelikož jsem celý červenec ještě chodila do školky, kde nám na konci měsíce řekli: "Na shledanou, do začátku září vás nechceme vidět".

Ale i tak jsem si to hezky užila. Mám pocit, že to byly takové moje první opravdické prázdniny, se vším všudy. Mohla jsem chodit později spát a ráno později vstávat. Sama v Praze, jelikož mi téměř všechny kamarádky někam odjely. První samostatný výlet za babičkou. A taky pár dní v přírodě, na farmě, s mamkou a taťkou.

Tajtrlík - to je ten kůň, nikoliv ta paní. Oba byli nesmírně laskaví a tolerantní ke křehkému děvčátku z města, tedy ke mně. Bohužel mi nikdo neprozradil, kam se do toho koně leje benzín :-(

Jak už jsem naznačila, v Praze to byla trochu nuda. Přes den jsem hlavně pomáhala tatínkovi zaopatřovat malého Vítka, protože maminka pořád pracuje jako ďas, abychom se měli. A my se máme!

Odpoledne jsme za pěkného počasí trávili v pražských parcích a luzích, kde jsme většinou hledali trochu toho stínu a nějaké občerstvení, jelikož letošní léto bylo opravdu HOT!

Péťa v bronzu - moje velká prázdninová láska. S nikým předtím jsem si tak nerozuměla. Trošku nám to kazila jeho ségra, to je ta holka v popředí, s bronzovým pozadím, v betonovém prostředí.

Můj výlet za babičkou by vydal na samostatnou knihu, či spíše článek (tak snad někdy v budoucnu ztratím ostych a trochu se rozepíšu Smějící se). Poznamenám jen toliko, že už jsem zase o fous samostatnější.

Návštěvou na farmě jsem si zase připomněla naší dávnou dovolenou v Rakousku. Možná si i vybavíte poměrně zábavné video právě odtamtud. To víte, se zvířátky je to těžké, musíte si k nim totiž najít cestu. Mně to chvilku trvalo, ale nakonec to dopadlo výborně. I na koníkovi jsem si zajezdila. Tak vidíte, že nejsem žádná fiflena z města. Tak šup do práce, už je půlka září Mrkající.

Eng´galali enkolong einoto

27. srpna 2017 v 8:00 | Ježibejbíz |  Články

Malý pívo slaví

7. srpna 2017 v 8:00 | Kolektiv autorů |  Články

Vítku, za sebe bych ti ještě popřála hlavně pevný krok a ať nikdy nešlápneš vedle nebo do ho... Smějící se
* * *
Všechny ostatní bych zase ráda informovala, že na pár dní opouštím svou kancelář a odjíždím s babičkou na dovolenou. Pokud byste tedy ode mě něco potřebovali, máte s velkou pravděpodobností smůlu, jelikož telefon si neberu a e-mailovou schránku si nevybírám. Budu se na vás těšit zase za týden! Vaše Verunka


Kam zmizel Vítek?

4. srpna 2017 v 17:36 | Táta |  Bublina
Společenská hra pro horké letní večery. Náš synek kamsi zmizel. Najdete ho? Trpělivost se vyplácí. Deset nejrychlejších obdrží ruční ventilátor z Aliexpressu na 286 tužkových baterií. Baterie nejsou součástí dodávky.


Něco o Vítkovi

31. července 2017 v 17:06 | Verunka |  Články
Můj brácha Vítek je zcela určitě písečný typ. Písečák, pískař nebo taky pískoň. Že jste o nich dosud nic neslyšeli? S městem Písek to nemá nic společného. Je to totiž patologická posedlost jistým sypkým materiálem. Prostě vám to nedá a musíte uhánět na nejbližší pískoviště a v pokročilejším věku dokonce na nějakou poušť, nejlépe na Saharu či Kalahari.


Bohužel, tito lidé jsou v podstatě chudáci. Neboť aby byli neustále v kontaktu se svým oblíbeným materiálem, sypou si ho, kam jen můžou. Do tašek, za tričko, do kalhot, do bot, pod čepici, ale dokonce i do nádrže automobilu. Vrcholem jejich podivného lopocení je, když se mohou naložit do vany plné písku, kde se zahrabou až po uši.


Někteří pískaři dokonce svůj posvátný materiál konzumují. Z počátku je to trochu nepohodlné, ale po čase si zvyknete. Stejně jako můj bráška, který měl nedávno příležitost pochutnat si na první porci letošního čerstvého písečku. Možná na těchto fotkách nevypadá úplně spokojeně, ale to bylo způsobeno velkým vedrem a suchem. Vítek zkonzumoval rovné tři kyblíčky. A pokud si právě pokládáte otázku, co na to jeho zoubky, musím vás ujistit, že všech pět zůstalo bez poškození.


Co je však horší a neodpustitelné, že někteří lidé si pískaře při jejich svačince fotografují nebo si s nimi dokonce pořizují tzv. "selfies". Lidská chamtivost a nerespektování svobody druhého způsobují, že kontakt s těmito plachými jednici je stále vzácnější, až téměř nemožný. Pokud byste chtěli Vítkovi udělat radost, kupte mu nějaký ten pytlík písku (nejraději má kačírek) a zašlete mu ho k nám domů. Určitě bude mít velkou radost!

Už je to tady!

26. července 2017 v 14:47 | Vítek |  Články
Přátelé, 25. červenec 2017 si všichni zapište do svých memo zápisníčků tučným písmem a pro jistotu ještě zvýrazněte nějakou pěknou barvičkou.

Toho dne jsem se totiž po dlouhých měsících, plných zkoušek a testů, vzepřel zemské gravitaci a konečně se postavil na vlastní nohy. Už nemusím svým drahým rodičům viset na krku!


Nebylo to vůbec jednoduché a stálo mě to opravdu mnoho sil. Pro ty, kteří by snad pochybovali o mém výkonu, uvádím, že při pořizování fotografií nebylo použito žádných drátků či provázků, ani jiných scénických triků.

Zatím stojím jen s oporou a velmi krátce, mé netrénované nožky jsou ještě slabé a celá tato procedura mě poměrně rychle vyčerpává. Naštěstí jsem se kdysi v Tibetu naučil, jak nabrat zpět své ztracené síly. Ommmmmm...


Musím také konstatovat, že se od této chvíle pro mě otevírají dosud netušené možnosti. Například, mohu si dopřát kvalitní a pohodlnou obuv a nemusím již vyrážet na vycházky trapně "na ostro", tedy jen v ponožkách. Dále, vždycky mě v autobuse fascinovala ta dvě čísla, počet míst k sezení a počet míst k stání. Nyní se nemusím strachovat, že mi starší generace obsadí všechna sedadla. Místečko k stání pro mě se vždycky najde. A také si konečně mohu vyzkoušet, jaké to je, stát v autobuse na jedné noze a ještě ne na své Smějící se.

Kam dál