Červenec 2016

Čekárna

30. července 2016 v 11:49 | Verunka |  Články
Prázdniny jsou přesně v půlce a podle této fotografie to vypadá, že je u nás doma všechno v pořádku, že si bezstarostně užíváme léta a vůkol panuje velká pohoda. Ovšem opak je pravdou.


Maminka již několik dní vehementně balí všelijaké věci do velké, černé tašky a u všeho vzdychá a funí. Tatínek zase neustále něco montuje nebo naopak demontuje, a taky u toho vzdychá, jak je to všechno těžké. A co je nejhorší, nikdo na mě nemá čas a já si musím hledat zábavu sama.

Jenomže se jim nemůžu divit, vždyť už za pár dní se nám narodí TO MIMINKO! Ještě nevím, jestli to bude sestřínek nebo bratřička, ale už se na něj hrozně těším. Podobný exemplář jsem už viděla u své kamarádky, Aničky, hned ve dvou provedeních. Fascinuje mě, jak jsou miminka po narození malá a křehká. Skoro se na něj budu bát sáhnout, abych mu něco neprovedla! Taky mu budu muset uvolnit svojí postýlku a z toho důvodu se u nás buduje opravdový dětský pokojíček se vším všudy. Palandy, psací stůl, spousta šuplíků a poliček.

Přípravy na miminko nás tak finančně vyčerpali, že mi nezbylo na botičky a já musím venku chodit v ponožkách.Bolavé a unavené nožičky si pak musím chladit v nejbližší fontánce. Je to velice příjemné.

Do minulého týdne u nás probíhala soutěž o tom, jak se bude miminko vlastně jmenovat. Nakonec vyhrála varianta VÍTEK (skřítek) a ANIČKA (krupička). Jsou to hezká, jednoduchá česká jména a jestlipak budou se hodit k Verunce, co myslíte?
Tatínek si ze mě dělá legraci, že budu asi pěkně žárlit, ale já se o svého sourozenečka budu starat, všechno ho naučím, všechno mu ukážu a budu ho bránit před každým, kdo by mu chtěl ublížit!

Tak nám popřejte hodně sil, abychom to všechno v pořádku zvládli (za odměnu Vám ukážu fotku miminka, až se narodí) a společně si popřejme krásný zbytek léta a ve světě mír.


Reklama

21. července 2016 v 8:00 | Studio Filousek
Máte doma zlobivé děti? Zkuste olivy. Určitě je zabaví a ještě si na nich pochutnají. Ty pravé jen ze Sevilly!

Lidé kolem nás

18. července 2016 v 10:00 | Nusle Times
PŘEVZATO Z RADNIČNÍHO ZPRAVODAJE:

Homeless neboli bezdomovci. Problémy s lidmi bez domova řeší naše radnice už od nepaměti. Obvykle se jedná o drobná nedorozumění či méně závažně majetkové delikty. Většina spoluobčanů tuto skupinu lidí zcela přehlíží a vzpomene si na ně pouze v souvislosti s nízkými nebo naopak vysokými teplotami, jaké panují například v těchto dnech.

Napadlo Vás ale někdy, co dělají tito lidé, pokud Vás zrovna neobtěžují svým tělesným pachem v prostředcích MHD či neloudí nějakou tu korunu před supermarketem? A víte, že si dokonce vychovávají svůj "bezdomovecký" dorost?

Nám se podařilo natrefit na nezbednou dvojici mladých houmlesáčků, kteří "rozbili" svůj stanový tábor před jednou pražskou vilkou.


K jeho výstavbě jim posloužily plastové židle, stolečky, všelijaké hračky a samozřejmě tradiční, k prasknutí napěchované plastové tašky. Bohužel se nám nepodařilo získat vyjádření majitele oné vilky, ale podle výrazu malých bezdomovců je všechno v naprostém pořádku a majitel je o jejich počínání zpraven.

Zjistili jsme, že rozesmátý chlapec se jmenuje Mareček a vlasatá holčička zase Verunka. Vskutku krásná jména. Oba se rozhodli jít trochu jinou cestou, než jejich rodiče a pravidelně se myjí. Dokonce si čas od času vyčistí zoubky, alkoholu se ani nedotknou a žebrají minimálně.

Popřejme jim do života hodně štěstí, zdraví a mírné počasí, aby se jim na ulici nespalo tak zle.

* * *
Dobrý den, jsem Vaším pravidelným čtenářem a čirou náhodou se mi také podařilo natrefit na onu zmiňovanou dvojici, která si nechává říkat BONNIE a CLYDE. Vzhledem k teplému počasí, se ani neobtěžovali zakrýt svá roztomilá vypasená tělíčka Smějící se. Foto přikládám. (Pan Č. z Prahy)


Au Revoir!

13. července 2016 v 23:08 | Verunka |  Články
Nesnáším loučení, jsem dál a v hlavě mě máš,
mně na tom záleží, to zlý a hloupý smaž...

Znáte to? Nemyslím tu písničku, to je David, teda Michal, vlastně Vláďa Štancl. Ale já myslela ten pocit, že něco končí a vy se s tím musíte nějak vyrovnat. Třeba teď, končí školní rok (i když u mě jde o rok školkový) a všichni moji kamarádi někam odjíždějí. Ta k babičce, ten na tábor a já jsem zůstala v tom našem městečku úplně sama Rozpačitý.


Je to hrozně těžké a mladý organismus se s tím hůře vyrovnává. Kompenzuji si to zvýšenou dávkou sladkostí a sem tam i vzteklým válením po podlaze. Abyste měli představu, jak vypadá takové opravdové loučení kamarádů, přikládám několik fotografií, které pořídil náhodný kolemjdoucí. Anička (ta s tím balónem v tašce) je moje velice dobrá kamarádka, jedna z nejlepších. Také to nemá jednoduché, dlouhou dobu byla jedináček a nedávno se dočkala hned dvou sourozenců Smějící se.


Ještě před jejím odjezdem jsem od ní dostala několik dobrých rad, jak se vyrovnat s nenadálým poklesem péče a lásky ze strany rodičů, po narození miminka. Prý je to jen dočasná záležitost, až miminko povyroste, budu pro naše zase jednička.

Doufám, že vy během prázdnin nijak nestrádáte a sledujete tento blog z paluby luxusní plachetnice nebo od bazénu, v nějakém exotickém hotelu.

P. S. Babičky pozor, už mám koupené místenky a mířím k Vám na prázdniny Mrkající.

Putování za Ježíškem

6. července 2016 v 0:41 | Verunka |  Články
Kamarádi! Možná byste čekali po tak dlouhé době nějaké aktuální zprávy z mateřské školky, například ohledně konce školního roku a příprav na prázdniny, ale já jsem si nečekaně vyrazila na dovolenou.

Vydala jsem se s rodiči na Boží Dar (překvapivě Smějící se). Od nás je to kousek a je tam nádherně, co Vám budu povídat. V létě je tam chladněji, v zimě je tam pravda taky chladněji. Vlastně je tam chladněji po celý rok a pro nás, co nemusíme ta šílená vedra, je tam vždycky příjemně.

Úvodní fotografii z Božídarských rašelinišť pořídil tatínek. Je to od přírody romantický, tak trochu plachý člověk. Mouše by neublížil, kytičku by neutrhnul, ale dát Verunce na zadek, to by mu šlo.

Na Božím Daru jsem byla už několikrát, i když si z toho prd pamatuji. Avšak čím jsem starší, o to více si to užívám. I přes drobné maminčiny zdravotní obtíže (vleklý zánět dutin jak hrom) jsme měli poměrně pestrý program.

Malá "Ježíškovka" neboli Ježíškova cesta, to už je taková klasika a obvykle si jí dáváme hned po příjezdu. Letos náš pobyt na Božím Daru obohatila přítomnost jedné z babiček, která po letech ráda zavzpomínala na místa, kde trávila dovolenou s mým tatínkem, coby malým to klučinou.

Babičku Ježíškova cesta nadchla. Byla ze všech postaviček tak unešená, že se musela dokonce s některými z nich vyfotografovat. Babička miluje focení. Já taky miluju focení. Vodník nemá k focení vybudovaný žádný vztah. Na druhém snímku jsem zachycena s tatínkem, který se změnil k nepoznání. Ale je to celý on. Tatínek rád běhá.

Další naše zastávka musela logicky směřovat do Varů Karlových. Já jsem osobně lázeňský typ (asi to mám po babičce), miluji to korzování, popíjení pramenů z porculánového sosátka nebo konzumaci lázeňských oplatek. Musím trochu odbočit, po důkladném celodenním ochutnávání křupavých koleček jsme objevili novou, skvělou příchuť. Citrónovou. Zkuste je, opravdu stojí za to!

Jinak už prý ve Varech azbuku postupně nahrazuje čínština. I když na "zjevy" v teplákových soupravách, bílých ponožkách, kožených mokasínech a s masivním zlatem stále narazíte. Ve Varech je ale moc krásně, všude spousta točené zmrzliny, houfy holubů, kachniček a koňských povozů. A taky je tam říčka jménem Teplá. Moc teplá teda není...

Všechny prameny je potřeba si náležitě vychutnat. To máte: Hadí, Zámecký, Skalní, Mlýnský, Tržní, Sadový, Libuše, Štěpánka, Rusalka, Dorotka a kdo ví, co ještě. Na vedlejším snímku jsem zachycena při hře na "překvapenou". Mě objektiv překvapil, babičku nikoliv. Je to holt zkušená osoba. Mimochodem, co říká módní policie na moje tričko LOVE? Super, že?

Ale zpátky do hor. Hory to jsou kopce, taky vyšší nadmořská výška a počasí jako na houpačce. Člověk, neví co si vzít s sebou (deštník nebo snad sluneční brýle) a taky na sebe. Já jsem volila především letní klasiku, tričko a kraťasy. Na moje světlé nožky moc nekoukejte, nejsou zrovna do hněda, ale jsou samý sval. A to se počítá! Pro Vaši informaci, kratší verze Ježíškovy cesty měří 5600 metrů, což je zhruba 16 800 dětských kroků. To je slušná porce dřiny pro holku, jako jsem já.

Už jsem zmínila rozmary počasí na horách. Zde se přidal silný vítr a taky moucha, která se mi lehce otřela o krk, z čehož jsem dostala hysterický záchvat. Kdysi mě na hřišti píchla včela a od těch dob mám z hmyzu fobii. Proto ten úzkostlivý výraz a ruce na krku.

Teď mi došlo, že podle fotek to vypadá, jako bych byla na dovolené jenom sama s babičkou. Jenže maminka byla nemocná a tatínek byl za kamerou a tak... Ale vlastně proč ne, vždyť některé děti jezdí třeba na celé prázdniny za babičkou nebo za dědou, ne? Někdy se jich musím zeptat, jaké to vlastně je Smějící se.

Přeci jsem jenom našla v archívu pár fotek s maminkou a taky s panem Karlem. Jak on se jenom jmenoval? Čtvrtý? To je fuk, byl celý z písku. Nevypadá, co? Ač se to nezdá, jsem tam taky někde schovaná, jenomže nám do záběru vlezl nějaký Číňan a tatínek ho potom odříznul i se mnou. To je pech...

Ráda bych to dnes uzavřela veskrze pozitivním hodnocením celé akce a konstatováním, že už se mocinky těším, až se tam za rok zase vrátím. Rumcajsi, Vodníku, Jarmilo!!! I´ll be back.