Květen 2017

Klaunčina zpověď

21. května 2017 v 23:06 | Verunka |  Články
Hele lidi, na chvíli jako necháme Vítka stranou a já Vám budu povídat zasejc něco o mně, ju? Prostě takovej milej, přátelskej pokec a k tomu pár líbivejch fotografií. Potřebuju se ventilovat a taky bych si ráda zaktualizovala svůj mediální obraz.

Jedno je jasný, už nejsem žádná malá holčička, jak si mě možná někteří z Vás pamatují. Narozeniny, už páté (to se snad v mém věku může prozradit), jsou ještě v nedohlednu, ale já cítím, že rostu a spěji. Všechno je mi najednou malé, staré hračky mě už nebaví a občas dokonce dostávám od života první, byť drobné, políčky Smějící se.

Nevím, jestli jsem Vám už stihla sdělit, že miluju zmrzlinu. Snědla bych jí klidně kbelík, kdyby mi ho někdo koupil. Tati? Mami?

Nejvíc mi vadí, že už nejsem pro mámu s tátou jednička. Teda ne že by mě neměli rádi, to ne, ale musím se najednou dělit o veškerá privilegia se svým bráchou. Mám pocit, že už na mě nemají tolik času, jako dřív. Pořád tancujou kolem toho prcka. To je pak těžký udržet slzičky na uzdě a nebejt citlivka. No hele bulim skoro pořád. Ale když je nouze nejvyšší, pomoc přátel nejbližších. Anička a Terezka mě podrží. Čas od času zajdeme na jedno (limo) do cukrárny, nebo na hřiště.

U nás ve školce ctíme tradice, svátky a oslavičky. Koncem dubna jsme pálili čarodějnice (ty učitelky za mnou). Ani moc nekřičely.Týhle fotce říkám "RHAPSODY IN PINK", ale jinak je to momentka před odjezdem na kurz flétničky. Sem tam mi někdo hodí pár drobných.

Jinak dřu jako kůň. Proháním koloběžku, každý týden chodím na píšťalu, ve školce polidšťujeme hlínu (keramickou), do toho tancujeme a zpíváme. Vlastně nejdříve socháme a potom jucháme (máme to totiž ve stejný den). Ale co by to bylo za školku, kdyby si tam člověk nemohl pořádně zabékať! Jen ten kostelíček mi chybí.

Chodila jsem totiž kdysi do sboru, byla to nádhera Líbající. Dneska už mi zbyly jenom vzpomínky a pár videí na telefonu. Doma se mi smějou, nemají pro věci duchovní žádné pochopení. A já bych tak ráda zase zapěla: Hale halelůja, háálelůjá. Smějící se

Setkání s plechovými zvířátky. Sednout si na jelínka mi tatínek nedovolil. Prý by se mohl se mnou ulomit. Tak jsem si osedlala koloucha. Ach jo, to je NUDÁÁÁ!

A jelikož jsou prázdniny za rohem, napište mi, kdy chcete, abych k Vám přijela na nějaký ten týden. Ale to Vám povídám, koukejte mi vymyslet pořádný program! Za odměnu Vám něco krásně zazpívám (to já umím) a zahraji na nástroj. Na výběr máte: flétnička - piáno - triangl - buben.

O Vítkovi

14. května 2017 v 8:00 | Verunka
Pár slov o mém bráškovi, který nedávno oslavil 9. měsíc. Už to není žádné malé miminko, bez půl kila 11 kg a téměř 80 centimetrů. Roste z něho pořádný chlap a neustále přepisuje naše rodinné statistiky. A to nikdo z nás nebyl žádné tintítko...


Skoro to u nás vypadá jako v pohádce o Otesánkovi. Tatínek raději chodí spát s motyčkou. Prý kdyby ho Vítek náhodou spolknul. Víťa totiž papá moc rád. Dokonce už dorostl do takových rozměrů, že jsme mu museli vyměnit hlubokou korbičku za sportovní kočárek, i když se ještě neumí ani posadit!

Co se týká pohybu, chová se náš Vítek vůbec zvláštně. Pokud je v jeho okolí věc, na kterou nedosáhne žádnou ze svých končetin, neplazí se, ale válí sudy a dostane se tak ke kýžené věci tímto komickým způsobem. Záhadné jsou i jeho pohyby rukama téměř u všeho (u jídla, v kočárku, v lehátku i v postýlce), jako kdyby přidával plyn na řídítkách motorky. Můžeme se jen domnívat, k čemu slouží a co se nám tím snaží sdělit. Zřejmě výsledky nadcházejících parlamentních voleb.


O verbální komunikaci a solidní slovní zásobě nemůže být také ani řeč. Kromě neuvěřitelně silného vřískání a ječení (správně by se slušelo napsat plakání, ale při obyčejném pláči vám obvykle ušní bubínky ani skla v oknech nepopraskají) si Vítek rád tu a tam zazpívá (tedy zahouká) či se pokouší o náznaky mluveného projevu, zatím jen formě ta-ta-ta a de-de-de-de. Zkoušeli jsme dokonce tyto fragmenty rozkódovat pomocí Morseovy abecedy, ale nedobrali jsme se kloudných výsledků.


Jinak je ale Víťa náš miláček a hlavně moje živá panenka Usmívající se. Snažím se pomáhat, kde můžu. Přebaluju, chovám, krmím, vozím kočárek, samozřejmě v rámci možností. Pochopila jsem totiž, že mým úkolem je Vítka královsky pobavit. Nevím čím to je, ale mám dar ho rozesmát, i když kolem něj třeba jenom poskakuji. Zřejmě tuší, že jsem do budoucna jeho nejbližší spojenec ve společném boji proti rodičům S vyplazeným jazykem. Pořád by jenom poroučeli, ukliď si po sobě, běž se umýt, vypni tu televizi, běž už si lehnout do postele... Ach jo, to je NUDA!

Galerie

9. května 2017 v 14:36 | Milan Knížák |  Články
Máme tu krásné (i když poněkud chladné) májové pondělí a zároveň naší nepravidelně pravidelnou rubriku, ve které Vám představujeme Verunčiny malůvky, kresbičky, ilustrace, obrázky a obrazce.

Již dříve jste měli příležitost seznámit se s její ranou tvorbou (zhruba mezi 3. a 4. rokem), odborně okomentovanou kolegou Dvořákem. Pro ty, kteří snad tuto možnost neměli, přikládáme odkaz na onen článek.

Verunka se samozřejmě nevěnuje pouze kresbě, nýbrž i modelování (nikoliv modelingu!) a tvorbě rozmanitých keramických výrobků. Dnes se ale budeme věnovat především jejím mistrným karikaturám. Jedná se o jiskřivé parodování pestrého a někdy až groteskního světa, ve kterém se tato malá umělkyně už nějaký čas pohybuje.

První kresba znázorňuje její nejbližší (jak jinak, jsou to nejčastější oběti umělčina výtvarného tryskání), tedy maminku, tatínka a brášku Vítka:

Zátiší s kočárkem (autor: V. Čermáková)

Postavy jsou geniálně proporcionálně vyvedeny, všimněte si, jak matka vystupuje, díky své velikosti, jako hlavní postava obrazu, zatímco otec je jen jakýsi ptáček-vrabeček. Autorka tím vyjadřuje svůj obdiv a poděkování osobě, která jí přivedla na tento svět. Matka je oděna do překrásných šatů, téměř jako princezna, a ačkoliv pouze tříprstá a téměř bez vlasů, působí velice autoritativním dojmem. Otec, zde symbolicky jenom s jednou rukou, je vybaven třemi vlasy (zřejmě analogie s dědem Vševědem), které mu matka ještě nestihla vyrvat. Nemůžeme si tak nevšimnout Verunčiny inspirace českými pohádkami.

Centrální část kompozice zaujímá bratr Vítek v kočárku, ze kterého vystrkuje pomyslné růžky v podobě pavoučkovitých nohou. Kočárek zdobí symboly srdce a květiny, jež najdeme téměř na všech Verunčiných dílech. Vyjadřují její lásku ke květinám a všemu živému.

Bohužel již zde nemáme prostor rozebrat další detaily tohoto skvělého obrazu, např. volbu použitých barev, stínování, švihácké provedení bot u dospělých postav, či tzv. rámovou linku, která je opět neodmyslitelně spjata s Verunčinými obrazy.

Ještě velice stručně pár slov k dalšímu dílu:

První vlaštovka (autor: V. Čermáková)

Jedná se o auto portrét, ovšem nikoliv Verunky, nýbrž brášky Vítka jedoucího v autě, proto auto portrét. Že se jedná o Vítka, je patrné z jediného zubu, který se bráškovi vyklubal právě v době pořízení malby. Na této kresbě je patrný autorčin umělěcký vývoj. Postava má již čtyři prsty, nemá boty a na obrazu chybí symbol srdce. Všimněte si také, že pravé chodidlo je nepatrně delší, než levé. Proč je tomu tak, to si povíme až příště a zároveň si ukážeme nějaké další výtvory této nadějné autorky.

Malý kvíz

2. května 2017 v 8:00 | Verunka |  Články
Zdravím při květnu. Dnes jsem si pro Vás připravila dva snímečky, které dělí zhruba jeden měsíc. A dovolím si hned na úvod záludnou otázku, najdete na nich pět rozdílů?


Samozřejmě je to bundička. Konečně se oteplilo natolik, že mohu dát svému zimníčku sbohem a odložit jej do skříně. Dále jsou to nové boty, tedy komfortní sportovní obuv světové značky. Za třetí je to jarní sestřih, který vy ovšem nemůžete okem zahlédnout, neboť je schován pod pleteným kastrolkem, ehm čepičkou.

Pak tu máme drobnou elegantní ozdůbku na nehtu palce u nohy, to asi taky neuhádnete. Ale hlavně je to zcela nový, luxusní jednostopý povoz, zvaný KOLOBĚŽKA. Nejedná se již o žádný pochybný hybrid mezi skůtrem a odrážedlem, jež jsem doposud vlastnila. Je to opravdická kolobrnda!

Musela jsem být už asi hodně otravná, když se mi ji rodiče rozhodli pořídit. Ale ona to byla vlastně náhrada za dětské kolo, na kterém mi to moc nešlo (hlavně kvůli tomu, že mi bylo malé Zamračený).

Koloběžka je krásně bílá s červenými nápisy, široké pneumatiky úžasně tlumí veškeré nerovnosti. Mojí oblíbenou růžovou barvu reprezentuje rozkošný zvonek na řídítkách a vše doplňuje zelený plyšák pro štěstí.

A pokud by Vás náhodou zajímalo, jak se na takové kolobrndě jezdí, jukněte na následující video, ve kterém můžete pohodlně nastudovat techniku jízdy. Pro jistotu opět přikládám odkaz na You Tube, pokud by vše nefungovalo, jak má.