Vítek se zoceluje

16. května 2018 v 12:19 | Vítek |  Články
V minulém týdnu jsem se na vlastní žádost zúčastnil speciálního, několikadenního výcviku pro přežití v tomto zlém světě, mezi prostým lidem kolujícím pod názvem "RAMBO KURZ".

Bylo mi jasné, že to procházka růžovým sadem rozhodně nebude. Nicméně, i tak jsem byl překvapen náročností toho soustředění. Mnozí z nás si sáhli na úplné dno, tedy ti, kteří nějaké dno měli. Byli tam totiž i bezední jedinci. A byli tam i bezdomovci.

Fotografie z "přijímače". Vítek Čermák ještě plný sil a optimismu.


Ze začátku vše vypadalo velice dobře. Krásné počasí, spousta kamarádů. Velitel byl přísný, ale spravedlivý a neustále si nás měřil jedním okem, které mu ještě zbylo po těžkých bojích. Denní režim byl jednouchý. Cvičení, jídlo a odpočinek.

Ovšem naše mladá a vypracovaná těla nesla fyzickou i psychickou zátěž statečně. Náročná cvičení jsme brali spíše jako společenskou hru pro více hráčů a velitele, s možností se pořádně vydovádět.

Cvičení probíhalo výhradně venku, za každého počasí, v přirozených i umělých překážkách. Ve skupině se našlo i pár odvážných dívek (vzadu Verunka s polštářkem na spaní).

V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že už nás nic nemůže zlomit. Ale opak byl pravdou. Velitel nařídil ztenčování porcí jídla pro všechny rekruty. A to se nemělo stát, vždyť oni nás chtěli připravit o naše lahodné mlíčko, které dostáváme od narození! Došlo k masivním protestům a situace se od té chvíle stala nepřehlednou.

Vyčerpaný a hladový voják nepohrdne ani takovou lahůdkou, jakou je kus dobrého, tvrdého kamene. Jeho konzumace prý zoceluje mléčný chrup.

Někteří z nás se odhodlali k zoufalým činům, jako byl například útěk do džungle a pojídání tamních produktů. Bohužel, kamarádi byli rychlejší než já a tak na mě zbylo jen kamení a písek. Moc dobře to tedy nechutnalo.

Už ani nevím, jak dlouho jsem v té džungli přežíval. Musel jsem se totálně zbláznit. Pamatuji si jen zvuk blížícího se vrtulníku a potom probuzení doma, ve své postýlce. Je to ta nejhezčí a nejmilejší věc na světě. Samozřejmě kromě jídla!

Z bezvýchodné situace mě zachránia moje milovaná sestřička Verunka, která si pro tyto účely vypůjčila helikoptéru (nebo vrtulník?).

(Rádi bychom podotkli, že některé věci, snad kromě odřeného nosu a naražené hlavy, pocházejí z Vítkova vyprávění a tudíž nemusejí být stoprocentně pravdivé.) Smějící se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jára Jára | 17. května 2018 v 18:25 | Reagovat

Už se na Vás zase moc těším a uvidím Vás na vlastní oči. I když i tyto vtipné připomínky jsou moc fajn. Díky za ně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama